01Máte v podstatě několik možností, kam si "nechat svítit" slunce. Ne všechny jsou ale v zásadě správné, dá se říct že jen jedna je ta pravá. Problémem při focení portrétů jsou hlavně stíny v obličeji. Pokud vám fotografovaná osoba stojí v pravém úhlu ke slunci, v reliéfu jeho obličeje se logicky tvoří stíny. Lidé, kteří začínají s focením, tuto možnost volí velmi často, jelikož se nemusí zaobírat přepálenou oblohou a zároveň se jim fotografovaná osoba nemračí do slunce. Je však nutné podotknout, že je téměř nemožné postprodukčně opravit stíny v obličeji.

 

Možnosti jsou buďto snižování kontrastu (protože problém vzniká právě vysokým kontrastem mezi stíny a světlem), nebo vyrovnávání světelnosti stínů a světel. Obě tyto úpravy jsou ale nežádoucí a fotku nám většinou pokazí. Každý, kdo si tím prošel (samozřejmě i my) se pak focení v pravém úhlu se sluncem vyhýbá a snaží se najít alternativu.

 

 

Jednou z nich je umístit fotografovanou osobu kompletně do stínu. Na některé fotky se tato varianta hodí více, na některé méně, ale není vždy snadné najít takový stín. Obzvlášť když fotíte na louce nebo na pláži. Dejme tedy tomu, že stín prostě nemáte. Pak ještě můžete člověka nechat koukat do slunce. Sice nebude mít stíny v obličeji, ale zato vás nebude mít asi moc rád. A je to logické, do sluníčka se rád kouká jen málokdo. Osobně jsem tento postup uplatnil jen párkrát - dá se třeba využít, když fotíte někoho ve slunečních brýlích, nebo když vám jde o pózu a není třeba vidět celý obličej. To už se ale posouváme dál od portrétní fotografie, takže zpět k věci.

 

Na konec jsem si nechal variantu, kterou sám využívám nejčastěji a považuji ji za nejvíce efektní. A to držet si slunce za zády fotografovaného. Člověk se tuto možnost ze začátku zdráhá použít, logicky z ní totiž vychází spousta komplikací jako například přepálená obloha, neboli již dříve zmiňovaný velký rozdíl mezi kontrastem obou scén - obličeje a krajiny za ním. Při správné hloubce ostrosti je však pozadí tak akorát rozmazané a při dobře zvolené expozici potom máme hezky sluncem tónované pozadí.

 

 

 

 

 

 

  

 

 

Pokusím se na malém příkladu demonstrovat, jak na to. V první řadě se zde nemůžete spoléhat na automatiku fotoaparátu. Ta na vás bude neustále křičet, že celá scéna je přeexponovaná a bude mít tendenci nastavovat kratší časy, aby nedocházelo k přepalům. Výsledná fotka pak bude vypadat tak, že obloha bude přirozeně modrá, ale z fotografované osoby vám zbyde jen silueta. Musíme tedy fotoaparátu říct, že chceme opak, že je pro nás v pohodě světlá obloha a že se soustředíme především na fotografovanou osobu. Proto volíme nastavení měření expozice se zdůrazněným středem.

 

Dále si pak můžeme pomoct zámkem expozice, který je u zrcadlovek zastoupen samostatným tlačítkem (u Canonu hvězdička). Zamknout expozici umějí i jiné fotoaparáty nebo i mobilní telefony. Jde o princip, který je vždy stejný: vytvoříme takové podmínky, aby se fotoaparát domníval, že fotí pouze danou osobu bez pozadí za ní, takže můžeme přistoupit blíž nebo si zazoomovat a následně zamknout expozici. Tím jsme si tedy zajistili, že výsledná fotka nebude příliš tmavá.

 

Dále nás zajímá správné rozostření pozadí a proto, pokud to náš fotoaparát dovoluje, fotíme na režim priority clony (u Canonu -  Av). Čím menší clonové číslo nastavíme, tím menší bude hloubka ostrosti a o to více bude rozmazané pozadí. Pokud celou situaci fotíme objektivem tipu zoom, můžeme si pomoci také zazoomováním. U většího přiblížení, neboli u delších ohnisek také docílíme menší hloubky ostrosti. Jestliže chcete celou scénu fotit na velmi malou hloubku ostrosti, doporučuju vypnout autofokus a ostřit manuálně. Může se vám totiž stát, že automatika bude ostřit na špičku nosu nebo na obočí a budete mít rozmazané oči. Při manuálním ostření se navíc nemusíte zabývat ostřícími body a nic vás tak neruší při tvoření správné kompozice. Je také dobré zdůraznit, že focenou osobu nemusíme držet křečovitě ve středu fotografie. Zamkli jsme si totiž expozici, tím pádem může být slunce klidně ve středu fotografie a nám zůstane vše tak, jak jsme nastavili. Vše je tedy tak, jak potřebujeme a můžeme fotit :). 

Pokud jsme vše udělali správně, budeme mít dobře osvětlený portrét a sluncem zalité pozadí. Jako bonus, který mám na tom osobně nejraději, se nám vytvoří krásná sluneční aura kolem fotografované osoby. Přepalů oblohy jsme se nezbavili úplně, ale dá se říct, že jsme je částečně využili v náš prospěch a doladili atmosféru celé fotografie. Osobně tomu říkám přepal se záměrem a nijak se mu nevyhýbám. Pokud je to pro vás i tak nepřípustné, celá situace se dá řešit odraznou deskou. Je k tomu potřeba člověk navíc a postup zůstává naprosto stejný. Jen na osobu, kterou fotíte odráží váš pomocník světlo z odrazné desky. Tím se ještě zmenší kontrast mezi scénami a výsledek je ještě o poznání lepší. Jediným problémem je, že celé focení potom už musí být více strojené a předchystané. Určitě si poradíte i bez odrazné desky a užijete si spontánní atmosféru při focení, která je mimochodem zcela k nezaplacení :). 

 

Tím samozřejmě nepopírám výhody techniky jako jsou třeba odrazné desky, ale osobně si myslím, že na focení jsou hezké právě ty okamžiky, které vznikají spontánně. Na takové okamžiky máte často jen zlomky vteřin a čím komplikovanější scéna, tím méně je takových chvil..